Ahoj řidiči,

dneska trochu z jiného úhlu.. nejsem pan Budz, ale jeho spolubydlící a spolucestující. 🙂
Žádný velký řidič jsem asi nikdy nebyla. Jezdila jsem sice denně do práce, ale v našem malém městě by to zvládl asi každý.. 5 km do práce 5 domu a občas k babičce. K tomuto přejíždění jsem měla svého Pažouta 106 a jezdila jsem jako drak. 🙂
Jednoho dne jsem dostala super nápad, odstěhovala jsem se do Prahy a Pažouta vyměnila za OpenCard 🙁 Jsem v Praze 4 roky a 4 roky jsem v autě jako řidič neseděla, dokud si mě nevzal do parády pan Budz 🙂
Upřímně za volant se mi vůbec nechtělo a představa řízení v Praze a ještě těch super aut, na které už nepotřebuju ani klíč a všude je nějaký čudlík mě dost děsilo. No po pár přemlouvání jsem si sedla za volant Renaultu Captur kousek za Prahou a šlo se na věc. Myslím, že první jízda po té době byla docela v pohodě. Pro mě určitě víc, než pro spolujezdce 😛 ale nee myslím že i on byl docela překvapený, že to není úplná tragédie, až na neustálé vykřikování „jedeš moc v pravo“ a při míjení každého auta komentáře „tak teď jsem mrtvý!!“ To vám samozřejmě dodá odvahy 😀 . No bez kolize a škrábanců se mi povedlo dovést nás na Říp. Zpátky jsem zvládla cestu až na Černý Most do IKEI.. No zpocená až na prdeli, co vám budu povídat 🙂 Jinak to bývám i teď.
Další velkou krizovkou pro mě bylo vjet na dálnici, kde jsem neřídila nikdy. Toho jsem se fakt bála. Měla jsem pocit, že musím být mrtvá jen tam najedu všichni jezdí jako kanci, furt někdo někomu vjíždí do pruhu, zúžení všude, no SMRT. Tenhle strach teda pan učitel vůbec nechápal, ale prostě na okreskách jsem se cítila nějak bezpečněji. Každopádně už ani na dálnici se tak nebojím a minulý víkend jsem dokonce dostala důvěru a auto a jela jsem sama z Prahy POZOR z centra Prahy a po dálnici k rodičům na Vysočinu.
Musím ještě trénovat takový to koukání do zrcátek, ale jinak za mě dobrý. Komentář pana učitele na mé řízení radši číst nebudu, stačí mi to LIVE  🙂

Tak se mějte a bacha na mě